Pátek

   Byli jsme dohodnuti s Markýzem (který také výborně zamluvil hospůdku - ale o tom později), že mu zavolá ihned po své příjezdu do Budějic. Z Prahy jsem jel v 16¹³ vlakem, který měl jet v 15²⁴ :) /třikrát hurá ČD - hurá, hurá, hurá…/. Když byl vlak už skoro v Budějicích, nervózní Markýz už mi vola, kdeže jsem. V naivním domnění, že vlak pojede, jsme se domnívali, že za pět minut jsem na nádraží. Vlak ale ještě pro jistotu zastavil, asi aby přijel opravdu pozdě. Za malou chvíli volal Markýz znovu, že čeká se svou limuzínou (Trabant 601 limuzína) před nádražím. Vlak se tam tedy nějak dostal a já vybíhám před nádraží. Markýzovu káru jsem poznal hned - svojí bělostí předčí sníh. Hned jsem mu do kárky skočil, neboť ve mně vyvolala značný obdiv. Dveře mi tedy moc dobře zavřít nešly, ale po několika Markýzových radách se mi to přeci jen podařilo.

   Plán byl takový, že zajedem pro Bivoje a potom už ve třech pojedeme pro Boba na Srubec. Tak se i stalo. Bobík se svou nohou v sádře nastoupil do trábíka a pádili jsme do hospody.

   Hospůdka U vlka je dobrá (vyzkoušená, pingl hned poznamenal - vy jste tady dlouho nebyli /byli tam totiž předchozí večer po volejbálku/). Objednán byl velký stůl - nejdřív to vypadalo, že se u něj bude nás pár krčit, ale opak byl pravdou. Postupně se totiž naše společnost rozrostla na cca. trojnásobek. Původně tedy: Bivoj, Bob, Markýz a Ticháček (to jako já :) ). Dále přišli ještě tyto postavičky: Romír s Janou (jeho squaw), Jarka s Lenkou (její ségra), Jane (Bivojí squaw), Žandula (Markýzova squaw) a Jaroušek. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl, pokud ano, dejte mi vědět.

   Kolili jsme, jedli, žvanili, pak vezl Markýz Boba zpátky, dále odešel Romír s družinou (Jana, Jarka, Lenka - to je divoch, co :) ). Najednou přišla chvíle, kdy po nás chtěli platbu a hlavně nás chtěli vyhodit. Placení ale bylo nějaký divný, každej platil za někoho jiného a mě a Markýzovi se zdálo, že nám zbylo moc peněz. Dali jsme tedy rundu …. a potom ještě jednu …. a šli jsme. Všichni jsme měli stejnou cestu, takže to bylo v lati. Padl návrh zajít ještě na pumpu. Všem se to zdálo good, jen Bivoj trochu remcal. Vyřešila to Jane. Holt už bývají v životě chvíle, kdy ženský na chlapy působ kladně. Cestou jsme /byly dvě hodiny v noci/ ještě přepadli Fedora - chvilkový pokec, pak už jen já /ostatní se s ním viděli den předtím/. Ostatní jsem došel na pumpě - ještě ale musím dát k dobru historku s ožralým chlapíkem. Jdu a u zábradlí vedle cesty sedí chlapík - vysoký, celý v černém - hlavu mezi koleny. Říkám si, zda to není Jaroušek. Tak ho plácám po rameni se slovy "vstávej, Jardo, je kosa". Chlapík se děsně rychle probudí a s překvapeným "ty vole" se pracně zvedá a vratkým krokem odchází neznámo kam. Pozn.: nebyl to Jaroušek :).

   Na pumpě dobrá akce, dali jsme coffee a podobně, někdo dokonce něco jedl (já byl děsně přežranej).

   Do postele jsme se dostali asi ve čtyři. Asi jsem ještě zapomněl poznamenat, že jsem spal u Bivoje - fotodokumentace.

Sobota

   Probouzím se okolo půl deváté, ale spát se mi už nechce. Nemám ani sušák a mě nebolí palice - jenom děsně páchnu. Trpělivě vyčkávám, až se Bivoj s Jane probudí - asi dvě a půl hodiny… Dočetl jsem knihu, vyřídil několik telefonátů, kolem jedenáscté už jsem se opravdu nudil, vyrážím tedy do kuchyně uvařit si čaj. Asi půl hodiny nato vylézá Bivoj. Klábosíme a jsme připraveni být před půl druhou na nádraží, abychom se rozloučili s Žandulou, která jede skoro na rok do Anglie. Pár minut před jednou vylézá Jane, něco řeší a pak jedem na nádraží. Žandula už má bágly ve vlaku, nevypadá dvakrát šťastně. Plácáme blbosti, abychom nějak zahlušili ten tísnivý pocit. Vlak má samozřejmě zpoždění (nic jiného bych ani nečekal). Nakonec přeci červená čepice píská, vlak se rozjíždí, všichni mávají a z Markýze se stává slaměný vdovec (dle vlastních slov). Domlouváme se, co podnikneme odpoledne, volám bratrovi. Už je na cestě a napadá ho výlet na Kleť. Všichni souhlasí, Bivoj veze Jane domů na plantáže, já s Markýzem jedeme ke strejcovi pro digifoťák. Cestou ještě pomáháme na křižovatce tlačit chlapíkovi bez benzínu - vzadu má čtyři parádně špinavé dětičky, ženskou za volantem jsem (možná naštěstí) neviděl - nicméně tam pořád rvala různý rychlosti, asi aby se nám líp tlačilo :). U Markýze doma čekáme na Roberta a Bivoje (překvapila mě Markýzova "malá" ségra /jak o ní Markýz mluví/ - viděl jsem ji asi před dvěma lety a teď už rozhodně není tak malá). Když oba dorazí, vyrážíme na Kleť.

   Lanovka je zavřená (fotos)- a tak my, staří fotříci, musíme jít pěškobusem. Po pár minutách výstupu Markýz vypadá, že každou chvíli hodí šavli (není mu po včerejšku moc dobře). Ale … Plácáme o blbostech, je to fajn. Markýzovi se na čerstvém vzduchu ulevilo, nám také (cestou do kopce si člověk tak nějak pomačká vnitřnosti a dobře si zaprdí :)). Cesta nahoru se zdá být nekonečná, ale zábava je dobrá a tak jsme najednou nahoře. Všichni vytahujeme dalekohledy (fotos) /dobrý voyeur ho má vždy u sebe/, sledujeme okolí, Markýz fotí, děláme blbosti, kecáme blbosti. Jedním slovem pohoda. Na Kleti je také hospoda, kterou samozřejmě přepadáme. Dáváme si různé věci, zajímavé … Samozřejmá je hra s telefony (fotos). A pak cesta dolů. Je docela nepříjemná, začíná být tma a je taky docela kosa. Po cestě ještě volám Davidovi, že se sejdema až v hospodě (kterou výborně objednal) - původně jsme totiž byli domluveni jinak. Jedeme zpátky do Budějic, já s Robertem po přesunu aut jdeme do hospody, Bivoj jede pro Jane a Markýz s ním (asi :) ).

   Hospoda (U Švejka v Krajinský) je zamluvená na 19³⁰ - přicházíme s bratrem pět minut po půl. Jsme první. Jedno tam sklopíme a už přichází David s Adélkou, Lenkou a Luckou (Velrybou). Za malou chvíli po nich Bivoj a Jane a Markýz (tomu se původně nechtělo, byl jsem moc rád, že přišel). A po nich Johny Hůlka, rázný to masér :). To už začalo být u stolu docela husto. A aby nás nebylo málo, přišla ještě Alča s ňákým Láďou. Bylo nějaký představování a tak. Prohlídli jsme stohy fotek - z táborů, z vody, některé osobní, … Markýz a Robert fotili, obrázky jsou tu a tady.

   Najednou Alča s Lenkou, že jdou - ale že se vrátí. S nimi odešli i Markýz a Bivoj s Jane. Vládla pohoda, holky se pak vrátili a pohoda pokračovala (nevím, jak bych jinak naznačil tu nevídanou atmosféru alias pohodu :) ). Pak už nás z hospody vyhazovali, Alča s Lenkou navrhovali jít do Lucerny. Byl jsem proti, pač je mi známá pověst tohoto podniku - nicméně tradičně ženským způsobem mě velice lehce přesvědčili. Kdo se do Lucerny chystal ?? - dvě ženy již zmiňované a já s bratrem. Vyrážíme z hospody, ale už u mauzolea (trafika na sadech u Paluby) jsme si vzpomněli na balíček fotek, který zůstal ležet na stole. Zmíněná čtveřice se pro něj vrací, zbylí odchází na kolej (už bez Adélky, tu byl David doprovodit během večera).

   Fotky jsme dostali, ale už se nám nechtělo jít pěšky. Naskákali jsme tedy do taxíka a hurá do Lucerny. Tam to předčilo moje očekávání - bylo to horší, než jsem čekal. Prostředí je tam fajn, dobrý světla, interiér, zajímavé. Ale ty lidi a ta hudba - a toho je tam samozřejmě nejvíc a je to všude. Nicméně jsme docela zapařili (hráli Olympik, Oldu Říhu a Katapult, Pavla Horňáka, Michal Davida a kdovíco ještě). Naklopili jsme pár fermeží a tanec byl přirozenost. Po nějakých dvou až třech hodinách nás to přestalo bavit, rozvezli jsme holky a šli spát. Když jsem zhasínal, byly oblíbené čtyři hodiny.

Neděle

   Probudili jsme se s bratrem asi v jedenáct. Bivoj s Jane už byli zpátky z nákupu ("Zatímco jsi spal" - "Until you sleeps"). Dali jsme nějakou lehkou snídani a vyrazili (bez Jane, která byla skvělá a připravovala óbědu) na výstavu pejsků, kde měla být Alča se štěňátkem. Až na místě jsem zjistil, že je to výstava specializovaná na BSP (Bernský Salašnický Pes) - mile mě to překvapilo. Slíbené štěňátko bylo na místě - bylo už docela velké (jsou mu - počítám - necelé tři měsíce) - nesmírně živé a všetečné. Bratr to všechno fotil, fotky jsou zde. Z výstavy jsme jeli zpátky k Bivojům, kde nás čekal výtečný obýdek - velice bodl.

   Další v plánu bylo zapařit v Pohodě. Bivoj jel pro Markýze a já s bratrem rovnou do Pohody. Když jsme sešli, dlouze jsme řešili, co asi zapaříme. Bratr běžně nepaří, takže někde browsil - a my ostatní se dohadovali. Něco jsme zkoušeli, ale nic nám nešlo. Nakonec jsme dali NetWary. A skončili jsme u Blooda. Překvapilo mě, jaký jsme ještě dobrý pařan - chlapíky jsme drtil docela statečně. Bivoj se - jako vždy, když to nejde - vymlouval na špatné rozložení kláves a že furt padá - ale přesto jsme zapařili výtečně.

   Kolem šesté balíme s bratrem fidlátka a jedeme. Bratr mě veze do Prahy, prý je mu jedno, kudy jede.

Rozhřešení