Úvodní informační šum

V srpnu 1998 uspořádala Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity týdenní integrační tábor s canisterapeutickým zaměřením. Celá akce proběhla na výcvikové základně fakulty v Hradcích u Lipí.
Cílem tohoto projektu bylo objektivně zhodnotit působení psa na psychosociální problémy dětí.
Metodika: Tábora se zúčastnilo 15 dětí ve věku 7-11 let. Polovina dětí měla lehké mentální postižení a/nebo lehké výchovné problémy. Jako terapeuté působili psi těchto plemen: bernský salašnický pes, černý labrador, zlatý retrívr, leonberger. černý a zlatý kokršpaněl a vipet. Vliv psů jako společníků dětí na táboře jsme se pokusili zachytit dotazníkovou akcí (dotazník vypracoval a vyhodnotil prof. Matějček), soustavnějším sledováním pomocí videozáznamu a fotodokumentací (viz. následující stránky). Chtěli jsme zjistit, zda děti přítomnost psů na táboře vůbec nějak zaznamenávají, jaký postoj k nim zaujímají a zdali lze kontakt dětí se zvířaty hodnotit v dimenzi pozitivní - negativní. Do šetření byli pojaty tři okruhy osob: děti, jejich rodiče a veškerý personál tábora. Při zahájení tábora dostaly děti stručný dotazník. S dětmi mladší věkové skupiny, které samy nečetly a nepsaly, vyplňoval dotazník někdo z vedoucích. Děti také kreslily obrázek rodiny a rodiny "začarované do zvířat". Poněkud rozšířenější dotazník dostaly děti znovu po skončení tábora. Všichni členové personálu dostali stručný dotazník na začátku tábora, rodiče dětí jen po jeho skončení.
Výsledky: Zde si dovolíme ocitovat hodnocení prof. Matějčka: "Úvodní otázka zjišťovala, zdali v domácnosti dětí jsou nějaká zvířata. Žádné ze šesti dětí v mladší skupině nemá doma psa a jen dvě mají nějaká jiná zvířata v blízkosti (králíky, kočku, želvu). Všechny tyto děti však sebevědomě (pro mladší školní věk zcela typicky) uvádějí, že se psů vůbec nebojí. Za příjemné psí vlastnosti pokládají nejčastěji, "že si rádi hrají" a za nepříjemné, "že koušou, vrčí, kňučí", čili právě ty projevy, které nahánějí strach. Dvě děti, až budou velké, by nechtěly žádné zvíře, čtyři by chtěly psa a dvě k tomu navíc ještě koně a kočku. V kresbě "začarované rodiny" se pes objevuje čtyřikrát. Skupina starších dětí má zřetelně jiné charakteristiky. Jen v jedné rodině nemají žádné zvíře, v 6 rodinách je pes a k němu často ještě jiné zvířátko, ve 2 rodinách jsou jen jiná zvířata. Šest dětí zcela realisticky říká, že se psů trochu bojí, ale jen některých. Na psech pozitivně hodnotí, že dovedou hlídat, že se s nimi dá mazlit atd., naopak nepříjemně působí, že slintají, a ovšem i koušou. Častěji se však objeví tvrzení paušální, vyjadřující pozitivní vztah - "mají všechny příznivé vlastnosti a nepříznivé nemají žádné". Jen jedno dítě by v budoucnu žádné zvíře nechtělo, zato psa by chtělo osm dětí. V "začarované rodině" pes reprezentuje některou osobu pětkrát. Závěrečný dotazník dětí dobře dokumentuje posun v několika směrech, i když základní charakteristiky skupin se samozřejmě nemění. Děti se zřejmě o psech mnoho dověděly a mnohé si samy povšimly - v dotaznících to dovedou vyjádřit. Tak například mladší děti si povšimnou, že psi se také dají koupat a že jsou hodní, ale vědí také, že mohou trpět vzteklinou. Už by nechtěly jen pejska obecně, ale bernardýna, dogu apod. I fantazie má určitější náplň - na táboře by příště chtěly např. tygra, slona, zajíce, lva, koně apod. Zcela obdobně je tomu u dětí starší skupiny. Nechtěly by jen psa, nýbrž zlatého retrívra, zlatého kokršpaněla apod., chtěly by mít konkrétně "tři psy", popřípadě "hodně psů" a ovšem "vlastního pejska". Na táboře by v příštím roce měl být např. slon, velryba, také kocour. Chlapec, který si na začátku nepřál žádné zvíře, by nyní chtěl papouška. Typické je celkové hodnocení tábora od veskrze pozitivního ("nic lepšího nemůže být") až po negativní ("na tábor už nechci, protože pršelo"), pozitivní hodnocení však rozhodně převažuje. Pozitivní rysy zřetelně převažují i v hodnocení rodičů. Oceňují různé složky tábora, za přínos vesměs považují vedení dětí k samostatnosti a celkové "přírodní" zaměření celého programu. V šesti případech ze sedmi výslovně uvádějí, že dítě doma spontánně vyprávělo o psech na táboře (zná i jméno psa). Psi podle mínění rodičů byli nepochybně významným činitelem. Na přímou otázku odpovídají rodiče vesměs jednoznačně: "Ano, má to význam!". Závěrem profesor Matějček konstatuje: "V krátkodobé perspektivě možno zaznamenat zřetelný vliv přítomnosti zvířat na prožívání tábora ze strany dětí a zprostředkovaně i ze strany jejich rodičů. Psi jako společníci dětí vnášejí zcela specifické oživení do programu tábora, zaujmou pozornost dětí a nepochybně rozšiřují i okruh jejich vědomostí a zájmů, a to nejen o psy, nýbrž celkově o přírodu. Emocionální přínos je patrný i z víceméně jednoznačně kladného hodnocení tábora, jak je samy děti vyjadřují v dotaznících a jak je nezávisle později zaznamenávají i rodiče podle jejich spontánních projevů".
Sami vedoucí pozorovali viditelné zlepšení zvláště některých dětí v komunikaci s ostatními vrstevníky i vedoucími. Dá se říct, že vztah dětí k pejskům se vyvíjel ve větší či menší míře dle následující škály: obava až strach ze zvířete - osmělování a první pohlazení (pasivně s vedoucím) - aktivní samostatné vyhledávání společnosti a fyzického kontaktu se psem
Hodnocení jednotlivých psích terapeutů. Výborně se osvědčil bernský salašnický pes Míša, leonbergří fenka Besinka a černý kokršpaněl Quido. Velmi vhodnou byla také fenka zlatého retrívra Eržika. Fenka druhého bernského salašnického psa Wanda reagovala na většinu dětí poněkud plaše, ale některým naopak dovolila téměř vše. Jako nevhodní pro hromadnou canisterapii se ukázali vipet a zlatý kokršpaněl. První se projevoval agresivně a druhý byl naopak velmi plachý a bázlivý. Byl by vhodnější spíše pro individuální canisterapii v rodinném prostředí.
V projektu budeme i nadále pokračovat. Již dnes probíhají přípravy dalšího tábora, který se uskuteční od 26.7.- 8.8. 1999.